Česká kytarová naděje: Jiří Rambousek

autor: Markéta Hatláková
datum: 20.10.2019

V říjnu 2019 jsme udělali zajímavý rozhovor s Jiřím Rambouskem, nástupcem mladé rockové kytary u nás. Prošli jsme s ním otázky na téma cvičení a techniky, aparátů, inspirace a vůbec všeho, co se kytary týče. Příjemné počtení i poslech.

Světkytar: Jak ses vlastně dostal k elektrické kytaře ?

JR: Táta má rád dobrou muziku a hrál na několik nástrojů. Odmalička jsem doma slyšel Iron Maiden a podobné kapely, tím ve mně probudil rockera. Když mi bylo asi pět, rodiče mě vzali na koncert Pavla Šporcla a ten jsem opouštěl se slovy „Tyhle modrý housle chci!“ A jak to bývá, nastoupil jsem do ZUŠky, půjčili mi housle (hnědé (smích)) a nastal boj, který jsem nemohl vyhrát. Necvičil jsem, skřípáním jsem trápil učitelku i rodiče. Po dvou letech jsem to vzdal s tím, že zkusím klasickou kytaru. Šlo to podobně jako s houslemi. Nebavilo mě to a chtěl jsem s tím seknout. Táta „zariskoval“ a vsadil na to, že bych mohl získat novou motivaci s vlastním kvalitnějším nástrojem a změnou „žánru“ (smích). Vyrazili jsme do hudebního centra a přivezl jsem si svou první elektrickou kytaru – tehdy Squiera Strata. To mi bylo asi deset. Hned to byla o dost větší zábava, ale samozřejmě – byl jsem malý, líný cvičit a zajímaly mě i jiné věci. Ještě jsem to nebral úplně vážně. Tou dobou jsem měl rád blues – třeba Claptona. Opravdový zlom přišel o něco později, když mi táta pustil Dream Theater s Johnem Petruccim. Jakmile jsem je viděl a slyšel, začal jsem fakt makat a uvědomil si, že pro mě jiná cesta než kytara a hudba opravdu není. JP mě namotivoval tak, že jsem díky němu začal trávit hodiny a hodiny cvičením.

Jiří Rambousek

Světkytar: Co bys poradil začínajícím kytaristům, nebo i pokročilým, co se týče cvičení ?

JR: Asi ještě nejsem v pozici, kdy můžu radit. Nemám tolik zkušeností. Nikdy jsem to ale příliš neřešil. Myslím, že nejdůležitější je hrát to, co vás baví. Mě nebavily etudy a technická cvičení, proto jsem se učil techniku na skladbách svých oblíbenců. Časem se samozřejmě přidala nutnost cvičit i specializovaná technická cvičení. Většinou to mám tak, že když už jsem fakt se svou technikou nespokojený, tak se naštvu, že mi to nejde, vezmu metronom a začnu hrát ty nudné technické nezáživné věci opravdu pomalu a stačí mi třeba tři dny, abych se vrátil. Pak to zase nehrotím třeba další měsíc. Cvičení techniky samozřejmě přizpůsobuju koncertům a vystoupením. Určitě bych poradil hrát s metronomem, hodně pomalu, dokud to nezahraješ dokonale a uvolněně.

Světkytar: Když se řekne technika, co tím myslíš ?

JR: Pro mě to je alternate picking, legáta, sweepy a arpeggia. To jsou věci, které cvičím opravdu hodně.

Světkytar: Jak jsi se dopracoval k tak brilantní technice za relativně krátkou dobu a co ti nejvíc pomohlo ke zvládnutí nástroje ?

JR: Děkuju za chválu (smích). Cvičil jsem pomalu. Když jsem cítil, že to potřebuje zdokonalit, tak metronom. Petrucciho škola Rock Discipline je pro mne učebnice, ke které se vracím pořád. Jsou tam skvělé věci, třeba warmupy nebo chromatiky, na kterých si nahoníš tempo. Hlavně mě to bavilo a měl jsem motivaci. Samozřejmě, jsou lidi, kteří tento žánr nemusí, ale mě shredy a rychlé věci vždycky bavily, je to pro mě výzva. Je jasné, že sólo od Zeppelinů musíš zahrát s feelingem a krásným pevným tónem, cvičit to ale pro mě není taková zábava jako cvičit technicky náročné skladby. Rychlost sama o sobě je ale k ničemu, pakliže není čistá a dobře zahraná a z arpeggia ti zní jen tři tóny. Snažím se být perfekcionista. Pokud nejsem opravdu spokojen, tak s tím nevylezu. Je důležité být pečlivý.

Jiří Rambousek

Světkytar: Jaké máš kytarové vybavení a co bys nám o něm mohl říci ?

JR: Kytar a aparátů jsem vyzkoušel hodně. Teď mám 4 elektriky, jednu elektroakustiku, klasiku a ukulele (smích). Můj hlavní nástroj je šestka z dílny skvělého slovenského kytaráře Rudolfa Sivčáka – Sivcak Guitars, kde jsem firemním hráčem. Je to nejlepší kytara na světě. Hrál jsem na několik nástrojů za statisíce, které nebyly tak dobré. Je to červený Longhorn model přizpůsobený mým požadavkům. Má pevnou kobylu, DiMarzio Illuminators snímače, zní velmi agresivně. Nejpohodlnější kytara, na jakou jsem kdy hrál. Další oblíbenou kytarou je můj Strat – americký standard Fender z roku 91, černý, klasika se 3 singly – obrovsky univerzální nástroj, který používám velice často, protože Strat je prostě dokonalý vynález. Mám taky Musicmana JP6. To byla moje první pořádná kytara, kterou jsem měl hodně rád, když přišla Petrucci manie. Je to dobrá kytara, ale hraju na ni čím dál méně, protože Sivčák ji fakt zastínil. Poslední je japonský Fender Strat ročník 94, Yngwie Malmsteen signature.

A co se týče aparátů, mám Mesa Boogie Mark V:25, suprová lampová hlava. Můj „švýcarský nůž“ je Fractal AX8, digitální procesor, se kterým jsem odehrál mnoho koncertů od popu přes country až po metal. Má nejlepší simulace aparátů, krásné efekty, dá se s ním přímo nahrávat. Fractal bych si vzal na opuštěný ostrov (smích).

Světkytar: A pocit lampa versus digitál ?

JR:Rozdíl skoro nepoznám. Opravdu ne. Dřív jsem si myslel, že digitál hraní ulehčuje. Možná trošku jo, ale když máš to hraní jisté, pak už to fakt není moc velký rozdíl.

Světkytar: Máš čistě ten procík, nebo k němu máš nějaký konce bedny apod.?

JR:Nemám nic. Hraju do linky a na velké stagi hraju s InEary.

Světkytar: Které kytaristy máš nejraději a co tě nejvíc baví hrát ?

JR: Moje „svatá trojice“ je John Petrucci, Yngwie Malmsteen a Paul Gilbert. Pak samozřejmě spousta dalších – Satriani, Jason Becker, Friedman apod. Poslední dobou ale hlavně Oz Noy, izraelský jazz fusion kytarista, který je úplně geniální a strašně mě baví.

Světkytar: Máš nějaký kytarový cíl, kam až by ses chtěl dostat ?

JR:Chtěl bych být všestranný. Hodně lidí si myslí, že se věnuju jenom rychlým věcem. Ale baví mě i jazz, snažím se hrát dobře beglajty, protože je to strašně důležité, a spousta sólových kytaristů na to zapomíná. Co se týká techniky, tak jsou pořád ještě věci, které dobře nezahraju, třeba nějaké kousky od Jasona Richardsona. V jazzu bych chtěl umět improvizovat tak jistě, jako to dělá Oz Noy, třeba jeho schopnost vybočit z harmonie tak, aby to znělo naprosto skvěle.

Světkytar: Je pro tebe studium na KJJ přínosem ?

JR:Ano, začal jsem se například víc věnovat teorii, ve které jsem dříve tápal. Mám skvělé profesory na kytaru, Jana Kyselu a Adama Tvrdého.

Jiří Rambousek

Světkytar: V kterých kapelách teď hraješ ?

JR: Hraju s rockovým smyčcovým triem Inflagranti, kde hostuje třeba Vašek Noid Bárta nebo Pepa Vojtek. Objel jsem s nimi republiku a byla to první kapela, se kterou jsem se dostal na velká pódia. Vystupuju s Mikolasem Josefem. Jsem členem progové kapely Face The Day. A na konzervatoři mám kapelu podobných „úchyláků“ (smích), jako jsem já, hrajeme náročné progresivní kompozice typu DT, Plini atd. Je to nabíjející a fakt mě to baví.

Světkytar: Plánuješ do budoucna nějaký vlastní projekt ?

JR:Moc rád bych, ale doba tomu asi moc nepřeje. V podstatě se nabízejí dva přístupy. Být kytarista nějaké dobré kapely, anebo sólista s doprovodnou kapelou (model Satriani, Vai, Malmsteen). Zatím jsem však nenarazil na spoluhráče, kteří by takovým projektům chtěli obětovat tolik času, energie a nasazení jako já.

Světkytar: Kdybys potkal nějakého slavného kytaristu, třeba Michala Pavlíčka nebo Johna Petrucciho, na co by ses jich zeptal?

JR:Nic konkrétního mě nenapadá, jen bych jim vyjádřil velký obdiv a respekt.

Světkytar: Chodil jsi k nějakým učitelům na kytaru, byl to pro tebe přínos ?

JR: K několika a každý můj učitel byl pro mě v něčem přínosem. Kdybych měl přece jen někoho vybrat, tak je to skvělý učitel, metodik a člověk Iraklis „Ira“ Karasaridis a v současnosti Adam Tvrdý a Jan Kysela.

Světkytar: Díky za rozhovor, ať ti to hraje.

JR:Také díky!

Odkazy na videa a stránky:

https://www.youtube.com/channel/UC4ADQpHN2UHTRiBvRIeqsQA?sub_confirmation=1

http://jirirambousek.com



Mohlo by vás zajímat

Nástroje