Cult of Luna, Brutus, A.A.Williams
Po loňském vystoupení do České republiky opět dorazili nekorunovaní králové post-metalu, Cult of Luna. Festivalová vystoupení mají svou kvalitu, nicméně švédští vizionáři při příležitosti klubového vystoupení – to stojí za návštěvu. Obzvlášť v případě, kdy se koncert koná v pražském paláci Akropolis, kde je kvalitní ozvučení takřka sázkou na jistotu.
Cult of Luna si sebou přivezli zajímavý a neotřelý support. Ten byl především v ženském ražení. Jak u A.A. Willams, tak u Brutus totiž stojí v čele kapely žena. Zatímco u prvních jmenovaných byl člověk neznalý, tak Brutus už jistý mediální a fanouškovský dosah mají – mluví se o nich dokonce jako o vycházející hvězdě na poli neotřelého rocku/metalu.
Kostru A.A. Willams tvoří klasické trio. Bicí, basa a vokál s kytarou. To se taky po šesté hodině večerní dostavilo na pódium v Akropolis. Na jejich muzice je znát, že je zde jistou dobu takový minitrend. Jsou to právě projekty, v jejichž středu stojí žena, a muzika se opírá o dark/folkové „písničkaření“. Namátkou můžeme zmínit Darkher, Sylvaine a především Chelsea Wolf. Bohužel musím po půlhodinovém setu konstatovat, že A.A.Williams jsou zatím nejslabší akvizicí, již jsem v obdobném ranku slyšel. Co se týče vokálu, tak ano. Je správně potemnělý a když frontwomanka hrábla do strun s post-rockovými nuancemi, tak jistá esence temna vyskytla a vlastně to bylo působivé. Jinak se ale skladby nijak nelišily a instrumentální stránka byla zkrátka plytká. Nebál bych se použít slovo nuda.
Již s počtem lidí u pódia se dalo odhadnout, že Brutus už nějaké to renomé mají. Samozřejmě, českého fanouška Brutus zaujmou už jen svým názvem. Nevyhnuli jsme se tedy ani hlášce z předních řad: „A to jsou jako Brutusáci, jo?“. Ne. Česká agro legenda je poněkud jiného ražení. Toto belgické trio se opírá o bubenici a zároveň zpěvačku Stefanii Mannaerts. Nutno dodat, že v dnešní době již Brutus plní evropské kluby. Energická hra na bicí a excentrický emoční vokál. To je to zásadní, co si člověk z koncertu odnesl. Nechci nijak snižovat zbytek sestavy, ale oči i uši směřovali stále stejným směrem – ke Stefanii. Její hra na bicí není nijak technická, ale zkrátka do toho řeže účelně. A pokud to zkombinujete se zajímavým vokálem a skladby nejsou na jedno brdo, vyleze z repráků opravdu zajímavá akvizice. Set Brutus byl rozhodně nadprůměrným, ale je zde otázka, jestli budou chytlavé riffy a charismatická žena za vokálem stačit pro další postup. Nechme se překvapit, potenciál zde je.
Cult of Luna jsou všechno. Jejich vystoupení nejsou jenom muzikou. Je to divadlo, film, propracované umění se vším všudy – avšak bez zbytečného kýče. Jejich profesorský přístup je znát i v rozestupech řadových alb. Pražská zastávka sice byla na podporu nového „A Dawn to Fear“, ale minulé album „Vertikal“ vyšlo už před šesti lety. Dobré umění si zkrátka žádá čas. Stejně jako poslech novinky, která vám svá tajemství odhalí až po jisté době. Právě první skladbou z novinky začal celý set. A Silent Man považuji za jednu z nejlepších skladeb, kterou švédové napsali. Typický post-metalový dusot v závěru okoření melancholická pasáž, která jen podtrhla současné zimní období.
Poté dali protagonisté vzpomenout na album „Somewhere Along the Highway“ skladbou Finland, aby skočili zpět k novince s Nightwalkers. Technicky bylo vše vypipláno. Ani zvuk tradičně v Akropolis nezklamal. Nebyl to samozřejmě úplný křišťál, ale kapela zněla uspokojivě. Také na desku „Vertikal“ se nezapomnělo. Z té zazněly tři skladby: I:The Weapon, In Awe Of a Passing Through. Přišlo mi, jakoby se Luně podařilo zpomalit čas. Jejich táhlé a a dusivé tempo se táhne jako mrak nad Finland. Naštěstí ale nenudí. Závěr obstarala náležitě poslední skladba z novinky The Fall.
První část večera v plné ženské dominanci působila zpočátku spíše rozporuplně, ale Brutus naštěstí laťku o něco pozvedli. Nestačilo to ale ani z poloviny na Cult of Luna, kteří potvrdili roli nekorunovaných králů. S ohledem na zmíněný support je to ale škoda. Pokud byl člověk přítomen na koncertu Leprous na tom samém místě, ví, jak i předkapela může dosáhnout kvalit headlinera. Mluvím o The Ocean.