Recenze: Below the Sun – Alien World
Ruští doom metalisté z ruského Krasnoyarsku jsou inovativní a k neprobádaným horizontům vzhlížející kapelou. Zatímco většina doom metalových spolků nutí posluchače hledět k zemi s tendencí vás do té země také důkladně uložit, tak Below The Sun nahlížejí do kosmu. Zhudebňují krásu, ale i prázdnotu vesmíru jako takového. Avšak konají tak vznešeným způsobem, na doom metal velice nezvyklým – jednoduše experimentují.
První hudební zásek těchto myslitelů přišel v roce 2015 s názvem Envoy. Jejich hudba zde naléhala až k jakési „soundtrackovosti“. Jestliže zarytí kritici žánru tvrdí, že doom metal je záležitostí ošemetnou a moc se toho zde vymyslet nedá, tak Rusové dokazují, že neprávem.
Nové album s názvem Alien World se opírá o novelu polského sci-fi spisovatele Stanislava Lema s názvem Solaris. Jedná se tedy o koncepční dílo. Lemův Solaris je vrcholné dílo tohoto polského vizionáře. Příběh se odehrává na vzdálené exoplanetě Solaris, kde je i stejně pojmenovaná stanice. Tento svět se skládá pouze z obrovského oceánu, který ale, jak se zdá, disponuje vysokou inteligencí. S vědci na stanici hraje psychologickou hru a zjevuje jim jejich nejniternější úskalí. To vede posádku k šílenství a celá novela je spíše psychologicko/filozofickým dílem, nežli sci-fi.
A jak vlastně Alien World zní? Má dvě tváře. Ona šablona z předchozího alba Envoy zůstala zachována, ale přetransformovala se lehce k jinému vyznění; hrubšímu, ale nakonec i jemnějšímu. Přes drtivé kytarové riffy se Rusové dostanou i k čistému zpěvu a až k art-rockovému hávu uctívajícím Pink Floyd. Stále zůstává hlavní doménou tuláků po hvězdách „kosmická“ nálada. Pocity nervy drásající samoty v ohromném mimozemském světě. Typickou je první skladba Blind Ocean. Dostaví se těžké „heavy“ riffování, aby během pár sekund kontrovala pasáž velice jemná, procítěná a především nečekaná. Posluchač se tak nemůže vyvarovat pocitu, jakoby byl na horské dráze emocí. Nicméně vše do sebe náramně zapadá.
Jako lidstvo si nastavujeme zrcadla sebe samých, hledíme do kosmu a hledáme organismy podobné nám. Avšak v oněch dálkách můžeme čekat něco, co si jako lidé, nedokážeme představit. Zhruba to píše Lem ve své novele, a právě proto se další ze skladeb nazývá Mirrors. Tam, kde končí první zmíněná skladba, pokračuje tato; prim hrají až Pink Floydovské kytarové vyhrávky, ale i hrubý zpěv. Dvojice skladeb Giant Monologue a Dawn for Nobody se drží podobných kolejí klidnějších vod, do kterých sem tam prosákne i dávka psychedelie. Skladby jsou to vcelku meditativní. S další skladbou Release přichází opět ona horská dráha, jelikož píseň oplývá až „písničkovým“ odérem, kterému sekundují podladěné a hutné kytarové riffy. Přechody nejsou nijak násilné a opět vše šlape, jak má. Obzvlášť „zasněné“ kytarové vyhrávky fungují.
Album jako takové zakončí zasněná In Memories, která je protkána pouze čistými variacemi zpěvu a jako konec alba, tak oné novely, zapadá přesně tak, jak by si to snad i Stanislav Lem představoval.
Below the Sun se rozhodně posunuli jinam, než kde byli na předchozím albu Envoy, o tom není sporu. Nicméně je znát, že šablona zůstala zachována a rozhodně tím Rusové potvrdili pověst kapely, která jen snadno rozeznatelná od ostatních žánrových souputníků. Kloubí psychedelii, doom metal, art-rock, ale i jakousi písničkovost. Jako celek dílo působí nadprůměrně, ale v přímém souboji s minulým Envoy lehce zaostává. To byl materiál ještě o něco uhrančivější. Bude ovšem zajímavé sledovat, k jaké hvězdné soustavě se soubor z Krasnoyarsku vydá na dalším počinu. Vzhledem k nedávnému úmrtí kytaristy to ale vypadá, že Below the Sun zatím nikam spěchat nebudou a poletí až po Muskovo Starshipu…
